ŠIPKA
Junák - svaz skautů a skautek ČR,
středisko Šipka Praha 6

HISTORIE STŘEDISKA 
  TAK TO JSME MY!
Expedice Jadran 2007 (ZPĚT)



Když na podzim 2006 začal Kapitanát OS Klubu Šipky Praha plánovat expedici na Jadran, byl mezi oldskauty takový zájem, že jsme na jaře zamluvili a hlavně zaplatili zálohu hned za dvě desetimístné plachetnice.

Jaro však přineslo rozčarování. Jakmile se začala skládat záloha 1.000.-Kč, najedou si Ík se Sášou domluvili operaci kýly, Riki si nebyl jist zda v září nedostane rýmu, Ježek rovnou řekl, že v tomto termínu bude marodit s chřipkou a někteří, se kterými jsme určitě počítali, se neozvali vůbec. A tak nastal shon po „dušičkách“ vhodných a hlavně schopných naše předpokládané bojové podmínky přežít. A skutečně se našlo 18 nadšenců, ze kterých však dva dny před odjezdem, ve středu12. září, odpadlo dalších 5, takže nás zbylo jako:
"…roku onoho, třináct statných, třináct lodníků, johohóóó…"
Na schůzce u 3 hrochů jsme se rozdělili do aut a určili si sraz 15. září 2007 ve 12.00 na pláži u benzínové pumpy vedle Maríny v Sukošanu.

Čtvrtek 13.9.
Před půlnocí vyrazila předsunutá hlídka expedice s cílem:

1) zjistit zda cesta na Jadran je bezpečná a sjízdná i v babím létě,
2) vyzkoušet teplotu moře, jeho hloubku, převládající směr a sílu větru a zajistit případně neoprény při nízké teplotě vody a záchranné kruhy při přílišné hloubce,
3) pokusit se v Zadaru zvýšit počet kapitánů, abychom nemusili plachtit jen tři čtvrtiny míle od břehu.

Hlídku tvořili: Radko, Semínko, Braby a Dan..

Protože Braby včera výhodně zakoupil novou ojetinu Citroena, odstavil se Radkův Opel a přecpal se Citroen. Ten splnil Brabyho i naše očekávání a naprosto v pohodě v 10,00 ráno dojel do Zadaru před místní Kapitanát.

Pátek 14.9.
Utkání našich adeptů versus Zadarský CPT skončilo remízou 1:1 s tím, že reparát je možno složit kdykoli po neděli. Pyšný novopečený námořní kapitán Semínko přijal naše blahopřání a pozval nás na pívo, než mu počítač vyhotoví nový „vůdčí list“.

Nocleh jsme nalezli v Sukošanském autokempu za 12 Euro pod vlastním stanem.

Sobota 15.9.
Sbalili jsme ráno stan i sebe a poodjeli na slunnou pláž, kde jsme měli ve 12,00 sraz s ostatními. Semínko s Brabym odjeli do Zadaru nakoupit zásoby pro prvé dny expedice a když se po 12. hodině vrátili s autem plným potravin, zjistili, že jsme stále jen čtyři. Před druhou hodinou se objevil Jack s Wernerem, kteří přijeli vlakem a po chvíli Luděk s Johnym, čekající od 12. hod. u vjezdu do Mariny, protože zapomněli, že sraz je na pláži u benzínky. A přinesli truchlivou zprávu, že Kaštan + 4 stojí 10 km za Vídní a jejich auto tvrdě odmítá jet dál. Naštěstí po telefonických dotazech do Prahy se jim dostalo přesného popisu jak závadu odstranit a před 16. hodinou se na pláži objevili. A byli jsme všichni.

Kaštan ihned převzal v Maríně dvě krásné jachty a protože se blížil večer, bylo rozhodnuto přenocovat přímo v Marině.

Rozdělení posádek:
UKSA: Kaštan, Radko, Bohoušek, Meďoun, Johny, Ota, Hanka
NEDA: Semínko, Braby, Jack, Werner, Luděk, Dan
Neděle 16.9.
Ještě ráno jsme se (někteří) umyli a oholili v teplé vodě a vyjeli na moře. Po výjezdu z přístavu jsme nejdříve slavnostně za zvuku polnice vztyčili starou vlajku Šipky a potom jsme se pomocí motoru proplétali mezi ostrůvky, ale jak se naskytla možnost, vypnuli jsme motory, rozvinuli plachty a dál se nechali pohánět na naší pouti jenom větrem. Plachtili jsme v kurzu JV až do večera a zakotvili v zátoce ostrova Žírje pod romantickou zříceninou hradu z doby starých Římanů, navečeřeli se, sjeli se na UKSE k poradě o zítřejším programu a po večerce, rozléhající se zálivem usnuli na mírných vlnách Jadranu.

Pondělí 17.9.
Nepodařilo se nám ráno moc brzy vstát. Po snídani jsme se člunem dopravili na břeh a absolvovali výstup a prohlídku zříceniny.

Po návratu jsme napnuli plachty a vypluli opět JV směrem, tentokráte na otevřený Jadran. Plachetnic kolem nás ubývalo, až na širém moři zůstaly pouze UKSA a NEDA. Křižovali jsme stále proti větru, plachty byly napnuté k prasknutí a náklon lodi vyvolával u některých členů obavy z převrácení.

Cílem naší cesty byl ostrov Vis, který se nám skutečně v mlze objevil kolem 18. hodiny. Trvalo to však ještě dvě hodiny, než jsme zakotvili v zátoce Víška luka u malebného městečka Vis.

Někteří z nás neodolali a zajeli se projít po nábřeží obsypaného plachetnicemi z jedné a kavárničkami z druhé strany. Návrat po půlnoci nám však kazilo pomyšlení na nutnou opravu stěhu NEDY, který se u stěžně utrhl a bránil tak posádce jízdě pod plachtami.

Úterý 18.9.
Vzbudil nás poryvový vítr a tak jsme den začali prohlídkou městečka a sháněním náhradního stěhu. Při jízdách na gumovém člunu z našeho kotviště uprostřed zátoky ke břehu a zpět byly poryvy tak mocné, že člun byl strháván ze směru jízdy silou mnohdy větší než síla pádlařů. Proto při jedné jízdě musili Braby s Meďounem použít doslova „člunostopu“, aby se dostali k našim lodím.

Po zakoupení všech potřeb na opravu, velkých porcích skvělé zmrzliny, několika press a potravin pro další cestu jsme se vrátili na naše lodě. Jenom Meďoun k lodím plaval, aby zase nemusil stopovat nějaký motorový člun. Na motory jsme zajeli asi 2 km do tiché zátoky, kde se Semínkova posádka snažila opravit stěh, bohužel marně. K večeři Hanka upekla čerstvé ryby zakoupené dopoledne a několik odvážlivců se vydalo na noční vycházku k nedalekému majáku.

Středa 19.9.
Dříve nežli jsme všichni vstali, podařilo se přeci jen stěh na NADĚ opravit pomocí lanových smyček, takže jsme po snídani vyrazili k obeplutí ostrova Vis z jihu s cílem zajet asi 3 km k ostrovu Biševo a konečně dokonale prozkoumat Modrou jeskyni.

Při příjezdu k ostrovu nás však přivítalo slušné vlnobití a odvaha vjet na malém člunu do otvoru ve skále velikosti garážových vrat nás začala opouštět, zvláště když ani loď výběrčího vstupního poplatku se u jeskyně, zřejmě ze strachu, nevyskytovala. Nakonec ale Radko s Meďounem odhodili nejprve své obavy, potom i svršky a vrhli se na člunu do vln tříštících se o skaliny. Po perfektních manévrech mezi vlnami se trefili do jeskyně na prvý pokus a vjeli do laguny, prosvěcované zezdola náhodou vykouknuvším sluncem. Hladina v laguně se zvedala a klesala s rytmem příboje a spodní světlo barvilo čeřící se hladinu do stále měnících se odstínů azurové. Své jméno si jeskyně určitě zasluhuje. Při výjezdu ven se setkali se čtyrčlennou posádkou gumáku NEDY, která však boj s příbojem nakonec vzdala a vrátila se na svou loď. Úspěšný návrat na UKSU vyprovokoval ještě Otu s Johnym, kteří neodolali a Modrou jeskyni pokořili také.

Od ostrova Biševo jsme nasměrovali své lodě zpět na ostrov Žirje a protože se vítr obrátil, opět jsme proti němu tvrdě křižovali. Nakloněné lodě jely ve vzdouvajících se vlnách přesně k svému cíli. Ke druhé hodině začalo pršet a také vlny se zvětšovaly. Přešli jsme proto na motory a brzy se v dešti ztratili. Lodě jely kolmo proti větru a tvrdé bouchnutí přídě o každou devátou vlnu v nás vzbuzovalo obavu z přeražení kýlu. Většina posádky byla před deštěm schována v podpalubí a ze strachu raději hrála mariáš.

Na palubě UKSY zůstalo jen trio Kaštan, Meďoun a Hanka, které bravurně zvládlo zbytek cesty. Po vjezdu do zátoky přivázali loď k první bojce kterou uviděli (později za tento přepych jsme musili zaplatit 10 Euro) a z námořníka Hanky se stala Hanka kuchařka, která vykouzlila chutnou bramborovou kaši s krůtí šunkou na cibulce, které bylo nakrájeno tolik, že v kajutě zaslzeli všichni přítomní a protože neviděli na karty, přestali hrát mariáš.

Po večeři se rozpoutala debata o tom, zda se NEDA raději nevrátila na Vis, či jela za námi. Měsíc sice svítil, ale trefit se do zátoky s dosti velkým skaliskem uprostřed vjezdu by bylo v noci asi nebezpečné. Proto nás po deváté hodině překvapil telefon z NEDY, že mají motor kách a že chtějí zachránit nebo alespoň poradit co mají dělat. A že jsou u nedalekého majáku, pro velkou hloubku nemohou zakotvit a motor ne a ne naskočit. Po několika telefonických konzultacích bylo rozhodnuto se spojit s Marinou, jejíž je to jednak loď a jednak zájem aby se nepotopila. A skutečně k půlnoci dojela pomoc z Primostenu, která NEDU dotáhla do naší zátoky a po prohlídce motoru zjistila, že lodi prostě došla nafta. Na to, že ukazatel ukazoval ještě 1 nádrže zachránci jen mávli rukou se slovy, že tyto ukazatele se nesmí brát vážně.

A tak nás zase bylo 13 jako roku onoho, johohóóó…

Čtvrtek 20.9.
začal nadšenou oslavou na obou lodích které jsme spojili a někteří nenasytní lodníci se nasnídali střídavě na obou. Oslavy a následná porada skončila v 1 11, kdy jsme vyrazili na další cestu.

Naše loď UKSA obeplula jižní útes ostrova a chytila velmi dobrý vítr, který nás za chvíli dohnal až na kraj dlouhého ostrova Kornat, chorvatské to přírodní rezervace. Podél krásného, ale pustého a kopcovitého ostrova jsme asi dvě hodiny plachtili rychlostí až 10 uzlů a aby nám nebylo smutno, odpovídali jsme na telefonické dotazy NEDY jak se vytahuje zaseknutá kotva. Když dotazy neustávaly a Johnymu ulétla čepice, rozhodl Kaštan u ostrova Lavsa o předčasném návratu. Naštěstí severní vítr nás stejně rychle poháněl zpět a před pátou hodinou jsme byli v zátoce ostrova Žirje.

Na NEDĚ se nic moc nedělo, všichni byli zalezlí a jak posádka chtěla z podpalubí kotvu vytáhnout, jsme se nedozvěděli. Kaštan s Otou ihned na NEDU přestoupili a obratnými manévry, při nichž se kolem zaseknuté kotvy točili jako kolotoč, ji přeci jen uvolnili a s velikou slávou a fanfárami vytáhli na palubu. Pokročilý večer nám již nedovolil pokračovat v plavbě a tak jsme střídavě besedovali na některé z lodí.

Pátek 21.9.
Už v 7 hod., ještě před snídaní, jsme vyrazili s UKSOU, abychom dopravili Dana do Šibeníku, odkud jel autobusem do Zadaru pokusit se o kapitánský reparát. Tady jsme nakoupili potraviny na zbytek cesty a prohlédli si důkladně starobylé přímořské městečko.

A pak jsme jeli na severozápad, opět mezi ostrůvky střídavě na plachty a na motor. Na oběd, zapečené kalmáry, jsme zakotvili v zátoce ostrova Murter. Po asi posledním vykoupání jsme se rozjeli na konečnou cestu do Pašmanského kanálu. Chvíli jsme křižovali a kličkovali mezi ostrůvky, abychom nakonec vjeli do širokého kanálu tvořeného chorvatským pobřežím na pravé a dlouhým ostrovem Pašman na levé straně. Cestou jsme dostali zprávu, že Dan cpt zkoušky úspěšně složil a upravil tak skóre se Zadarským CPT na 2:0 pro nás.

V 19,55, za zvuku polnice jsme vjeli do Mariny v Sukošanu a bezpečně přistáli na starém úvazišti. Posádka NEDY, která vyjela ze zátoky o něco později, byla již na místě. Obě posádky spěšně uklidily lodě a odebraly se do nedalekých sprch aby slastně využily nejen teplé vody, ale i nepohybujících se záchodů. Po této bohulibé činnosti se všichni členové expedice odebrali do Sukošánu, kde v místní pizérii bohatě povečeřeli a při dobrém moku se podělili o veselé i méně veselé zážitky posledních dnů.

Sobota 22.9
Od brzkého rána jsme měli napilno. Vyklízení a úklid lodí před předáním nám zabral celé dopoledne. A potom se jen čekalo, jak dopadne naše stížnost na špatný stav NEDY, které prasklý stěh a nefunkční měřič paliva připravil několik horkých chvil. A protože silnější má vždy pravdu, leží patrně Jackem v němčině sepsaná stížnost někde v šupleti byrokratů Mariny, pokud ji již vůbec nevyhodili.

Pozdě odpoledne jsme se ještě vyfotili, Wernerovi jsme předali střediskový šátek, rozloučil se a nasedli do aut s přáním bezproblémového dojezdu do Prahy.

Neděle 23.9.
A skutečně, dnes ráno jsme bez nehod všichni dorazili do svých domovů.








Semínko,  Luděk,  Kaštan,  Verner
Braby,  Radko,  Bohoušek,  Johny,  Ota,  Meďoun,  Jack
Hanka


ZPĚT